S foťákem v ruce jsem trávil téměř veškerý volný čas, fotografoval život v „reálném“ socializmu. Nikdy jsem nebyl tzv. uměleckým fotografem, vždycky jsem se chtěl fotografováním hlavně bavit. Zajímali mě především lidi a vše, co se kolem mě dělo.

Rodině, spolužákům a kamarádům jsem „otravoval“ život svým focením. Paretní mejdany, svatby i přírůstky do rodin mých přátel, se neobešly bez mého fotografického působení… Proto bylo jasné, jakmile to okolnosti dovolí (po roce 1989), že se ten okruh lidí, pro které se stanu rodinným přítelem a fotografem, rozroste o spoustu nových „klientů“…

Po 36 letech jsem se rozhodl, že se vrátím zpět „ke kořenům“ a budu zase, jako tenkrát, fotit už zase jenom pro sebe a pro radost...